TYPOORNAMENTY - Milan Kopřiva (nakladatelství Pluto 1991) -
240 volných listů (chybí 7 listů: č. 4, 29, 84, 86, 94, 97, 110) + 32 stran (seznam listů)
- vše vloženo do pevných kartonových desek - stav výborný - formát listů 23 x 33 cm
Slovník typografických ozdob vychází ze vzorníků tiskáren konce 19. století; text též v jaz. něm., angl. a franc.
Typoornamenty se staly biblí a inspirací pro několik generací grafiků.
Slovník typografických ozdob vychází ze vzorníků tiskáren konce 19. století; text též v jaz. něm., angl. a franc.
Typoornamenty se staly biblí a inspirací pro několik generací grafiků.
Úvod k publikaci (Bohuslav Holý)
" Ornament jako výtvarný prvek a prostředek uměleckého výrazu má v dějinách umění pozici, která dalece přesahuje dějiny typografie: je organickou součástí všech žánrů užitného umění ve většinách kultur. Má rovněž své výrazné místo v uměních volných, především v architektuře, ale také v malbě a sochařství - zde především v kulturách mimoevropských. Jeho tvarosloví obvykle nejen souvisí s výtvarným tvaroslovím doby a kultury, ale někdy je dokonce jejich nejzřetelnějším, charakteristickým znakem.
V historii evropské psané knihy nachází ornament své místo poměrně pozdě. Svitková kniha antiky jej nezná - jejími výtvarnými komponenty jsou pouze písmo a ilustrace. Teprve v raném středověku, zejména v období 7. -11. století, v němž se v evropském umění uplatní vlastní tradice čerstvě pokřesťanštělých národů, zejména severských, a některé vlivy kultur Východu, přistupuje k písmu a ilustraci ornament. Od této doby určuje výtvarnou podobu evropské knihy (psané a posléze i tištěné) právě dynamický vztah mezi písmem, ilustrací a ornamentem.
Jsou samozřejmě období, v nichž se slovník typografických ozdob rozrůstá a trvale obohacuje, jsou i období,v nichž je naopak redukován a jeho význam je relativizován. K těm prvním dobám patří především barok a rokoko, k těm druhým pak především klasicismus a empír Jedno však má typografický ornament s tiskovým písmem od prvních chvil koexistence (která začala prvními litými, ryze typografickými ornamenty Giovanni a Alberto Alvise, tiskařů ve Veroně, už v roce 1478) trvale společné: je vytvářen, užíván a chápán jako organická součást písmařské tvorby a typografické exprese, jako rovnocenná součást jednoho výtvarného projevu. (Paradoxní při tom je, že typografický ornament - stejně jako ornamenty a ozdoby jiných umění - vnímáme jako element historicky příznakový, zatímco tiskové písmo, k němuž autorsky a časově patří, vnímáme a většinou i používáme jako hodnotu historickou, nadčasovou.)
Právě zmíněná samozřejmá spjatost písma a ornamentu má ovšem svou časovou hranici. Druhá polovina 19. století, resp. stylový eklekticismus, který v ní dominoval, zproblematizoval také tuto spojitost. Kvantum typografických ornamentů sice tehdy mohutné vzrostlo a překročilo limity historicky tradičních témat. Praktickým důsledkem toho, že bylo „vše dovoleno“, byla ovšem nahodilost a bezradnost typografie, marné překrývaná nefunkční okázalostí. Jazyk typografie se obohatil, ale ti, kteří jej používali - zejména v každodenním „hovorovém“ projevu novin, časopisů a společenských tiskovin (akcidencí) - jaksi koktali. Tomuto úpadku se snaží čelit někteří umělci už na konci 19. století - většinou oživováním hodnot klasické knižní typografie v exkluzivních bibliofiliích. Teprve 20. léta našeho století však přinesla radikální nápravu. „Nová typografie“ a konstruktivismus akcentují funkci, kterou má typografie jako médium sdělení plnit - a proto odmítají také jakékoli použití ornamentu. Typografický projev je čistší, jasně artikulovaný, což má nesporně dlouhodobé blahodárné důsledky pro soudobou typografii a užitou grafiku. Určitá aseptičnost zásadového konstruktivismu však také znamená, jak si brzy všimnou i někteří jeho iniciátoři (např. Jan Tschichold), ochuzení, zploštění možností typografie. Ornament se tedy posléze vrací do repertoáru knižní typografie, do reklamy, novin, časopisu i akcidencí. Po antidekorativní lekci 20. a 30. let se ovšem v rukou mistrů stává opět tím, čím byl vždy: tím, co zvýrazňuje, stupňuje intenzitu předávané zprávy a zvyšuje estetický účin díla.
Tato kniha, vycházející ze vzomíků tiskáren z konce 19. století, je založena na mnohaleté píli, na vkusu a vidění výrazné osobnosti současné české typografie. Je poznamenána jejím názorem na užití ornamentu v praxi dnešní typografie a užité grafiky. Čtenáři bude rychle jasné, že humor v poetice autora této knihy určitě nechybí; nemusí se při tom ztotožnit s tím či oním, co se zde, v této bohaté, mírně ironické koláži nabízí k vidění a k použití. Rozhodně se ale málokdo bude nudit. Profesionál i vnímavý diletant mohou tedy mít z knihy potěšení i užitek. A víc snad od ní žádat nelze."